CS film: Den s Josefem Kemrem
14. června 2017 - zdroj CS film
Den s Josefem Kemrem: CS film v neděli 18. června 2017
Josef Kemr *20. června 1922 - 95. výročí narození
„Nahý jsem přišel na svět a nahý chci z tohoto světa odejít. Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval.“
Dopis Josefa Kemra na ÚV KSČ, odpověď na zprávu, že mu má být udělen titul Zasloužilý umělec.
Josef Kemr, jeho přátelé jej oslovovali Jozífek nebo Pepíček, člověk a herec od Pánaboha. Jsou herci, kteří dovedou lidi rozesmát, a jsou takoví, kteří dovedou něco vypovědět o jejich povaze, kteří takzvaně vyjádří národní povahu. Josef Kemr uměl obojí. Škála jeho rolí je široká, od městských přes venkovské lidi až po všelijaké podivíny. Všechny zahrál s velkou poctivostí. Skvěle vytvářel komediální postavy s nádechem tragiky, ale i dramatické role s ‚příchutí‘ tragikomedie. Své postavy ztvárňoval neuvěřitelně jednoduchou hereckou zkratkou, zajímavou fyziognomií, úspornými gesty, melancholickou mimikou a zastřeně kvílivým hlasem. Ve stáří nosil silné brýle, takže jeho oči vypadaly nezvykle velké a vědoucí. Určitě věděl, že v Česku chutná humor i život někdy po sladkých rozinkách a někdy hořce, po mandlích.
Narodil se do skromných poměrů 20. června 1922 v Praze, jeho tatínek byl švec a maminka švadlena. Už v dětství si přivydělával v komparsu Divadla na Vinohradech a před filmovou kamerou stál poprvé v patnácti v populárním filmovém románku Václava Binovce Lízin let do nebe. Tatínek však trval na „řádném povolání pod penzí“, a tak Jozífek vystudoval obchodní školu na Žižkově, a pak snil svůj herecký sen jako pikolík mezi kavárenskými stolky, obchodní příručí a později jako zaměstnanec filmové společnosti. Za okupace utekl k divadlu a do roku 1945 účinkoval v divadelní společnosti A. Budínské-Červíčkové. Po válce měl angažmá v několika dalších divadlech, až se v roce 1965 stal členem činohry Národního divadla v Praze, kde za své působení účinkoval ve více než sedmdesáti rolích. Ve znárodněné kinematografii na něj čekaly role utrápených úředníků a pronásledovaných ženichů či naopak, a pozvolna se začal prosazovat i do větších rolí. Mnoho nezapomenutelných postav ztvárnil i ve filmu, v televizních seriálech či rozhlase, nejprve především komických, později v osobitém tandemu s Jaroslavem Marvanem.
Dovolená s Andělem
Josef Kemr byl silně nábožensky založený a zásadový, pro mnohé byl morální autoritou. Totalitnímu režimu se zprotivil hned dvakrát. Netajil se tím, že komunisty nenáviděl, a dokonce veřejně vystoupil proti okupaci v roce 1968. Navíc velmi miloval Boha a svoji víru neskrýval, nechybělo-li mu něco, byla to odvaha. Na pohřbu básníka Jaroslava Seiferta pronesl řeč zakončenou citátem z Bible: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám." I kvůli tomu měl omezenou uměleckou činnost a jeho práce byla přehlížena. Pro režiséry, kteří jej chtěli obsadit do svých filmů, to znamenalo velkou námahu a užití důvtipu, aby si jej prosadili. Vyprávět by o tom mohl například Jiří Menzel, který chtěl svěřit Josefu Kemrovi nesmrtelnou roli dědy Komárka ve filmu Na samotě u lesa. Když přes příslušné stranické orgány cesta nevedla, Menzel lišácky slíbil, že roli přeobsadí, když mu dodají jiného herce, který umí hrát na violu, odpovídá věkem, umí kosit trávu a sít obilí. No a jiný takový nebyl…Věci, které považoval za správné, ale Josef Kemr dělal i mnohem méně na očích. Milovník starožitností například neváhal sehnat stavební materiál a pak vlastníma rukama opravovat boží muka ležící kdesi za Prahou. Začátkem 80. let zase Kemr přidal jedinečný příspěvek k rekonstrukci Národního divadla. Dal totiž roztavit prý až čtvrt kilogramu zlata, ze kterého nechal udělat pozlacené šrouby a zlaté matky s podložkami a vše v roce 1981 osobně zamontoval do krovů rekonstruované scény. Jsou tam dodnes… Rehabilitace a zadostiučinění se Josefu Kemrovi dostalo až po roce 1989. Za celoživotní mistrovství v činohře byl odměněn čestnou Cenou Thálie (1993).
„Nikdo se v něm pořádně nevyznal. Jediné, co je jisté, je, že miloval hudbu, kočky a jeviště,“ řekla jednou o Kemrovi jeho kolegyně Luba Skořepová. Životní lásky měl pouze dvě, děti ale neměl. Jeho první ženou byla o jedenáct let starší herečka a divadelní režisérka Eva Foustková, po její smrti v roce 1977 zaplnila prázdné místo po Kemrově boku o dvacet let mladší herečka a asistentka Národního divadla Marika Skopalová. Ale připadá-li vám nyní Josef Kemr jako postava neskutečně až neuvěřitelně ideální, musíme prozradit, že teprve ve vysokém věku se dozvěděl, že má nemanželského syna, který jakoby mu z oka vypadl. Testů DNA netřeba, jen dokázal, že ani svatému muži nebylo nic lidského cizí…
